Směješ-li se, svět se směje s tebou. Pláčeš-li, pláčeš SÁM!

Seděla jsem v okně a pozorovala bouřku...Miluju bouřky...nechápu proč před ní lidé utíkají a vyhýbají se kapkám deště.Ze zdola se ozýval řev.Jako vždy když přijede brácha
"Zase se hádají?" ozvalo se za mnou.
"Kdyby ne, myslela bych si že to není normální.Divím se, že brácha ještě neprásknul dveřma."Smutně se usmál
"Konečně jsi tu, Nicku"
"Promiň, ale pozorovat tě když sleduješ bouřku je fascinující.Proč vůbec tak moc miluješ bouřky?"
"Jak se vůbec můžeš ptát?Ta energie, světlo, zvuky, déšť..to všechno..A navíc bouřka je prý jako já"
"Jak to myslíš?"
"Bouřka přijde nenápadně ale během chvíle se změní v pravý peklo a rychle odejde.Rozplyne se.. a zbydou po ní jen škody.Prý stejně jako po mně.Ani si nevšimnete, že jsem ve vašem životě ale najednou je všechno jinak.Všechno vám zničím a pak zmizím."Pálilo mě v očích.
"Ale ty v tomhle boji nejsi vítěz že? Protože ti, kterým se připleteš do života se oklepou, seberou se a jdou dál. Ale ty se rozplyneš že? Všechen život, všechen příval energije vyprchá a ty zase vyhoříš. Proto už se nechceš seznamovat? Bojíš se, že bys zase mohla být na chvíli šťastná a pak se zase rozplyneš a dlouho se z toho nevyhrabeš?"
"Nech toho.Nerozebírej mě!Nic o tom nevíš!"Mrskla jsem po protější stěně nejbližší předmět.Myslím, že to byla knížka.
"Nezapomínej, že já o tobě vím skoro všechno.Jsem kus tebe.Já jsem tvůj jediný přítel.Nejsem si jistý jestli to takhle je správně, ale ty sis vybrala tuhle cestu. Vybrala sis být sama, být silná a nebýt na nikom závislá a taky to ostatním ukazuješ.Že nikoho nepotřebuješ a že jsi šťastná.Ale je to opravdu tak?"Přisedl si ke mně na okno.
"Jasně!"
"Tak proč teď po někom zoufale toužíš?" vzdala jsem to. Proti němu nemůžu vyhrát.Má pravdu.Ví jak se cítím.
"Víš někdy jsi spokojený tak jak jsi, jak žiješ, že jsi sám...ale pak přijde okamžik kdy ti samota už nestačí a ty zoufale toužíš být s někým , kdo by tě objal ale zjistíš, že jsi s nimi přes ty měsíce samoty už nemáš co říct a že jsi je odehnal. tak jen sedíš a chce se ti plakat, ale jsi tak prázdný, že ani slzy nechtějí přjít...pak se zdá všechno beznadějný, prázdný a nic nemá smysl...." První slza. Pomalu přišel a obejmul mě.Usmála jsem se.
"Dík"  i přes to, že sme se ani jeden necítili, jsem byla vděčná.
"JAk jsi to myslel , že o mě víš skoro  všechno?Vžyť nejde mít tajemství sám před sebou nebo ano?" Zasmál se.
"Ještě moc toho nevíš.Vím o tobě jen tolik, kolik mi dovolíš, abych o tobě věděl. Já nejsem ty, jen jsem tvou součástí.Naše mysl se prolínají, ale nesplývají.Ty o mě také nevíš všechno.A když se ptáš, ano lze mít sám před sebou tajemství.Ale neptej se mě jak.Zatím to ani já nevím, vím jen, že ty jich máš spousty.Nevím jak to děláš."vzvedl se
"Myslím, že je čas se rozloučit.Rád jsem tě zase jednou viděl jinak než jen tvé myšlenky.Brzo se uvidíme." usmál se. Vtom vtrhla do pokoje matka.Nick mi zamával a vyšel ven ze dveří.Nechápu ho.Může jen tak zmizet, rozplynout se, ale on chodí pryč dveřmi.
"S kým sis to povídala?! Tys tu měla kluka! No tak kde je! Proč se tak debilně tlemíš? Já tě dám do toho blázince a uvidíš kdo se tu bude smát!" No neříkala jsem to? všechno je normální