I am just dreamer
Běžela jsem nocí k domu. Těch pár metrů mi připadalo strašně dlouhých..Chci být co nejdál. Co nejdál od něho.Rychle jsem vyběhla schody.Chtěla jsem se vyhnout matce, ale s mým štěstím se mi to nepovedlo
„Kam se řítíš? Tak jaký bylo rande? Kde jste byli?“ najednou ji zajímám?
„Nic, byli jsme venku.“ Chci od ní být co nejdál.
„Stalo se něco?“ Jestli se něco stalo? Sakra, všechno se podělalo! To se stalo!
„Byla bych jinak o dvě hodiny dřív doma? Asi těžko!“ nechci být zlá ,vážně ne.
„Nevrápej na mě! Tak co se stalo?“Nesnáším když něco musím říkat dvakrát a už vůbec ji to nehodlám vysvětlovat!
„Nic jen už ho nechci nikdy vidět“
„Proč? Nechceš si o tom popovídat?“ Kdybych nebyla tak v nasraná tak se začnu snad smát!
„Na to je příliš pozdě“ šeptnu a radši vyběhnu schody. Ani se neobtěžuje mě zastavit nebo dokonce jít za mnou. Jak sem si myslela, nechce mi pomoc, byla to jen řečnická otázka.Třískla jsem se dveřmi a svezla jsem se po nich. Proč já mám takovou smůlu? Proč nemůžu aspoň jednou potkat někoho „normálního“ ? Vstala jsem, a vzteky jsem shodila všechny věci co byly na stole.Ale nijak mi to od vzteku neulevilo! Pustila jsem na plno rádio a házela jednu knížku za druhou na protější stěnu.Nic nepomáhalo.
„Sakra kde seš když tě potřebuju!“ zařvala jsem a začala jsem mlátit hlavou o zeď.Docílila jsem akorát toho, že mě bolel krk, ale žádná úleva.Vzdala jsem to, svezla se po stěně a schoulila jsem se do klubíčka.Najednou byl všechen vztek pryč a přišla prázdnota. Ta hnusná otupělost, apatie, nezájem.
„ Co tak smutně? Ještě předevčírem jsi vykřikovala jak umřeš smíchy a teď?“ Ozval se posměšný hlásek.Zvedla jsem oči.
„Jestli se mi chceš smát a užívat si, že se trápím tak vypadni , zvládnu to i bez tebe!“křikla jsem na něj zlostně.Jen se ušklíbl.
„ Přece bys nevyhodila jediného přítele, kterému to můžeš říct?“ zase jsem měla vztek.
„ Ty nejsi přítel! Přítel tě podrží když jsi na dně!“
„ Ale ty nejsi na dně, ještě ne. Ještě kousek ti chybí. Na to abys byla na dně, musíš mít city.“
„Tak to bolelo!“
„Proč jsi se vůbec nesvěřila matce?“ teď jsem se ušklíbla já
„Celej život na mě neměla čas, nikdy mi s ničím nepomohla.Nikdy mě nevyslechla, nikdy mi neporadila jak se v tomhle světě vyznat , jak v něm přežít. Nesvěřovala jsem se jí s problémy ve škole, ani že nemám normální přátele, tak mám imaginárního, kterej se mi stejně víc posmívá něž pomáhá, natož že mě někdo zničil, pošlapal, srazil k zemi! Jí stejně nezajímám!!“nebýt rádio tak nahlas, asi bych měla co vysvětlovat.
„Tohle bolelo zase mě. Neodháněj mě, potřebuješ mě stejně tak, jako já potřebuji tebe!“
„Promiň, ale dneska byl můj nejhorší den v životě. Už nikdy nechci nic takového zažít.Už nikdy nechci nikoho mít.Už nikoho nenechám na mě sáhnout.“ještě víc jsem si přitáhla kolena k tělu.
„Co se teda stalo?? Vždyť jsi říkala že je v pohodě a že mu dáš šanci.. a vypadala jsi přitom tak šťastně“
„No právě!Neexistuje druhá šance! Proč jsem to sakra zadupala a nechala se přesvědčit?Poprvé v životě se cítím zneužitá, pošlapaná, poražená.Nikdy jsem neměla uvěřit na náhody, ony neexistují.Nebyla náhoda, že měl moje číslo, ani to, že si mě pamatoval.Vůbec mě neznal, jen se bavil moji naivitou a zabíjel nudný odpoledne! O mě vůbec nešlo!Nezaleželo mu na mě, hlavně že se skvěle bavili!“
„ Neodsuzuj ho tak rychle, nejdřív mi řekni co ti uděl a pak ho můžeme soudit a třeba vymyslet co s tím.“Nenávidím na něm tu jeho chladnou logiku, kdy chce řešit vše bez emocí.Ale ve mně teď svádí boj nenávist, lhostejnost, vztek a smutek a možná i nějaká zvrácená radost.
„Víš co mi ten milý, laskavý hajzlík provedl? Nerespektoval mě, když nebylo po
jeho naléhal a naléhal, až mě málem shodil ze skály. Když se uklidnil, vzal mě
na večeři s jeho kamarádem a jeho slečnou. Ptáš se proč jsem jela? Protože
jsem mu dala druhou šanci!Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděla, že
ta slečna je jeho bývalá princezna, a ještě k tomu holčina, se kterou se
samou láskou málem sníme? Připadala jsem si jako v nějakém hodně špatném hollywoodském
katastrofickém filmu.A bylo hůř. Mnohem hůř...“ Otřela jsem osamělou slzu,
která ale byla okamžitě následována mnoha svými slanými sestrami.Nenáviděla
jsem ho už jen proto, že vzpomínka na něj mě přinutila prolomit hráz těm slaným
poslům smutku a hořkosti.Nenávidím ho, protože ho nemůžu nenávidět..
„Začátek byl celkem pohodě,ale s přibývajícími promilem v krvi těch dvou začali být oplzlejší a oplzlejší..za chvíli už rozebírali jak ji tam „Drhnul o kus plechu“ a mě bylo na zvracení , ale to mě čekala ještě cesta domů.“ Už jsem se nesnažila otírat slzy, přes které jsem už skoro neviděla.
„Když mě vezl domů, byl tak strašně neodbytný, otravný, slizký.Nakonec jsem musela utéct před jeho všudypřítomnýma rukama z auta jinak bych byla další z těch žen v psychiatrických léčebnách , co se už navždy budou bát chodit samy a co se navždy budou bát mužů. Nechtěla jsem to, nechtěla jsem jeho.Musela jsem se dostat domů za každou cenu, ale k němu bych už nikdy nesedla kdybych musela jít těch dvacet kilometrů pěšky! Nakonec mě vzala nějaká ženská domů stopem. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli mi zastaví masovej vrah a já skončím někde zahrabaná v lese.Všechno mi bylo jedno, hlavně ať jsem daleko od něj…“Celá jsem se třásla. „A nejhorší je, že se skvěle bavili na můj učet.Myslím že mu dala číslo pak se mi smáli a nechali mě, abych uvěřila….“ Zabořila jsem hlavu do polštáře.Snad tak ty slný potvory zastavím.
„Tak to je hajzl.Ale co když mu křivdíš? Co když mu na tobě záleželo, jen má jiný pořadí než ty?“ tázavě jsem se na něj koukla.
„Nejdřív číslo, pak postel ,pak jméno a pak poznávání.“ Musela jsem se ušklíbnout.
„Díky nechci, to radši budu nadosmrti žít jen s tebou.A věř mi, že to je dost velkej trest!“Naoko se urazil.
„Co budeš dělat?“
„Zkusím zapomenout. Zkusím ho zadupat někam hluboko v srdci tak jako jsem to dělala do teď.“
„Tahle rána zůstane dlouho čerstvá, věř mi. To víš , jednou jsi přední sklo auta, jindy jsi brouk“
„Tak já se dneska cítím jak ten nejmizernější brouk
rozpláclej na předním skle trabantu.“ Začal se smát a i přes všechen vztek a
ponížení, jsem se k němu přidala a vyčerpáním jsem usla na zemi,
s polštářem v objetí , s náznakem úsměvu , a s pocuchaným nitrem. S krvácející ránou na duši....Jsem prostě snílek.Sním s otevřenýma očima, i když si kvůli tomu občas rozbiju hubu, nepřestávám snít v lepší zítřek