Vzorec tebe
Seděla jsem v pokoji, na tváři nucený úsměv, tak jak se to ode mě tady očekává. Tady se očekává, že se budeš bavit, líčit přátelům jak se máš bezvadně a jak jsi šťastný člověk. V očích mi zaštípala zbloudilá slza. Jak je to dlouho? Dva roky? To se vůbec jsem nepoučila? Nedospěla jsem a zůstala stále tak naivní? Proč děláme ty samé chyby? Objala jsem si kolena a smutně pohlédla na plyšovou hračku v rohu postele. I tebe jsem odehnala. V záchvatu beznaděje jsem vyhodila jediného věrného přítele, který ošušil nejvíce mých slz, věděl mé největší tajemství, sdílel se mnou mlčky radosti i strasti. Díval se na moje vzestupy i pády. Teď leží ladem skladem někde na skládce,můj věrný Timon. Teď toho hořce lituji. Opět se potápím, další flashbacky, relapsy a stihomamy. Nemám komu to říct, nemám sílu proti tomu bojovat. Minulost mě láká víc než kdy dřív. Život najednou ubíhá, nemám nad ním kontrolu, potřebuji zastavit, nadechnout se. Promyslet co bude dál. Co se mnou bude, když mi všechny mé sny vzali? A byly to mé sny? Ne, nikdy to nebyly mé sny, cíle a přání. Jenže já to prostě nepřiznám nahlas. Vždy jsem chtěla být nezávislá, hrdá, silná a milovaná. A tenhle chtíč mě přivedl až sem, na pokraj propasti. Stačí ale přece tak malinko. Seškrábnout, trochu si pohrát, vdechnout a cítit to. Pousmála jsem se, přijala nabízenou bankovku a ani mě nemuseli moc vybízet. Vydechla jsem. Naklonila jsem se nad stůl, letmo se podívala do zrcátka přede mnou. Jakto že nikdo nevidí to volání o pomoc? Hlavou mi proběhla myšlenka na něho. Víte co je nejhorší? Vůbec nemám výčitky svědomí, možná bych si dokonce přála, aby na to přišel. Možná pak by pochopil, jak moc mě to bolí, jak moc jsem zoufalá. Možná by nepochopil. Možná by odešel. Najednou jsem cítila tu známou bolest pravé nosní dírky. Už to bude. Ten kýžený pocit úlevy. Vylétnout ze svého těla. Nic necítit. Zapomenout. Pochopit. Vzpomenout. Odpustit. Nechat zemřít…. Ne ty to nikdy nepochopíš, stejně jako já nikdy nepochopím tvou zálibu v opíjení se do sraček. Omlouvám se, ale nelze to říct jinak. Ani netušíš, jak jsi mi pak odporný, jak potají v noci pláču, protože se snažím přijít na důvody, proč se raději duševně mučím než abych tě opustila. Proč do sebe nechám bodat znovu a znovu a vždy ti jen s úsměvem říct „Ale miláčku, vždyť to se stává“…. Ne, nemám už sílu. Nemám sílu tě vždy zvednout, odvést na správnou cestu, podporovat tě, snažit se abys byl spokojený, snažit se být pro tebe dokonalá. Nemám sílu se o tebe pořád starat. Dělat, že se nic neděje, když přijdeš až když se zvednu. Nemám sílu se znovu zvednout, když jsem na dně a ty si ještě kopneš a je mi jedno jestli nevědomky. Nemám už sílu ti něco vysvětlovat, když to stejně otočíš proti mně. Raději jsem dělala že se nic neděje. Možná právě proto jsem tu. Možná právě proto jsem zvedla ten telefon a teď mám exklusivní jízdenku v rychlíku směr peklo. A ty nic netušíš. A víš co? Nebudu slibovat, že je to naposledy, nebudu prosit o odpuštění. Dnes se ti odcizím. Už nebudu ta, jakou jsi ze mě chtěl mít. Otevřela jsem oči. Najednou byl svět jasnější. Cítila ten slastný pocit hořkosti stékající do krku. Vítej zpět! Co s tím zlato uděláš?